Resort životního prostředí
resortní organizace
Resort životního prostředí
Na celém území národního parku, kde se vznik a zánik řídí podle přírodních zákonů, je zvýšené riziko samovolného pádu větví a stromů. Do lesa vstupujete na vlastní nebezpečí!
Ani zde nemusíme dlouho hledat příslušné pasáže Směrnice Rady č. 92/43/EHS: „...pod názvem NATURA 2000 bude vytvořena spojitá evropská ekologická síť oblastí zvláštní ochrany. Tato síť… …umožní zachovat příslušné typy přírodních stanovišť a stanoviště druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska jejich ochrany nebo případně umožní tento stav obnovit...“. „... Stav přírodního stanoviště z hlediska ochrany se považuje za příznivý, pokud jeho přirozený areál rozšíření a plochy, které v rámci tohoto areálu pokrývá, jsou stabilní nebo se zvětšují ...“.
Vezmeme-li za příklad tradičně obhospodařované louky, zjistíme, že jinde v Evropě nejsou zdaleka tak běžné, jak by napovídal jejich hojný výskyt v Krkonoších. Právě naopak, jejich rozloha se od roku 1850 snížila o 90 % a z toho jen v letech 1990–2003 o 12,8 % (FAO 2006); například v Anglii se vyskytují už téměř výhradně v málo životaschopných ostrůvcích menších než dva hektary (Brodin 2001), kde stojí jejich ochrana enormní ochranářské úsilí. Luční fragmenty jsou totiž náchylnější k eutrofizaci (obohacování o živiny) od splachů hnojiv z okolních polí, k náletům plevelných druhů či šíření invazních druhů rostlin. Je tedy jen logické, že právě v Krkonoších, které patří z evropského pohledu mezi „lučně zasloužilé“ regiony, se zaměřujeme na jejich ochranu.
Podstatným důvodem pro velkoplošnou ochranu stanovišť je také mnohokrát prokázaný pozitivní vztah mezi rozlehlostí a druhovou bohatostí stanovišť. Přímo v Krkonoších bylo například zjištěno, že počet rostlinných druhů v lučním porostu stoupá se zvětšující se rozlohou luční enklávy (Hrňáková 2002) – velká plocha stanoviště umožňuje velkou rozmanitost stanovištních podmínek a ta zase podmiňuje velkou pestrost rostlin a živočichů. Vnitřní variabilita v druhovém složení, daná nejrůznějšími biotickými i abiotickými faktory (způsob obhospodařování, expozice a sklon svahu, dostupnost živin, vlhkost atd.) přitom patří k jednomu z nejdůležitějších atributů stavu stanovišť. Vezmeme-li opět za příklad luční porosty, pak zjistíme, že jejich vnitřní variabilita je v Krkonoších vskutku enormní. Ještě v 80. letech minulého století existovalo 61 typů lučních porostů (Krahulec et al. 1996), přizpůsobených svou skladbou místním půdním a hydrologickým podmínkám, přísunu živin, nadmořské výšce a samozřejmě způsobu obhospodařování. A tato různorodost podmiňuje i druhovou pestrost krkonošských stanovišť. Všechna opatření, která přispívají k zachování velkoplošného a variabilního výskytu stanovišť v EVL Krkonoše, jsou tedy žádoucí a v souladu se Směrnicí.
Česky